Nejvyšší správní soud rozhoduje o tom, zda jsme podezřelí z nákazy všichni

Dnes jsme poslali rozšířenému senátu NSS stanovisko tzv. „přítele soudu“ s argumentací, proč nelze Českou republiku vnímat jako jediné ohnisko epidemie

Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu bude rozhodovat o otázce, zda lze Českou republiku vnímat jako jediné ohnisko epidemie. Jde o velice zásadní věc, protože pokud by soud došel k závěru, že ano, znamenalo by to, že:

• každá osoba pobývající na území České republiky by byla automaticky považována za podezřelou z nákazy (a mohla by jí tak být uložena karanténa)
• Ministerstvo zdravotnictví by mohlo nadále vydávat plošná opatření
• Ministerstvo by se do budoucna nemuselo vůbec zabývat otázkou, zda epidemie skutečně probíhá na celém území – opatření by v tomto směru nemusela obsahovat žádné odůvodnění

Využili jsme proto (podobně, jako někteří další kolegové, právníci, lékaři apod.) institutu tzv. Amicus Curiae (přítel soudu) a zaslali jsme soudu vlastní stanovisko, podepřené i odbornými vyjádřeními imunoložky RNDr. Zuzany Krátké, Ph.D., a epidemiologa prof. MUDr. Jiřího Berana, CSc. Oběma tímto moc děkujeme za pomoc ve velice krátkém čase.

Právně argumentujeme takto (celý text stanoviska i s podpůrnými vyjádřeními RNDr. Krátké a prof. Berana najdete zde):

Úvod

1. Čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu postoupil svým usnesením ze dne 8.9.2021 č. j. 4 Ao 3/2021-49 projednávanou věc rozšířenému senátu s otázkou, jíž se má rozšířený senát zabývat: „Je nutné onemocnění COVID-19 považovat za epidemii, která se šíří na celém území České republiky a ve vztahu k níž je tak možné nařizovat mimořádná opatření podle § 69 odst. 1 písm. b) a i) zákona o ochraně veřejného zdraví při splnění dalších v něm uvedených podmínek, aniž by v nich nebo v navazujících soudních řízeních muselo Ministerstvo zdravotnictví tvrdit a prokázat, že ohniskem nákazy je celá Česká republika, a podezřelým z nákazy je tak každý jednotlivec, který se v ní nachází?“
2. Jsme přesvědčeni, že projednání takto závažné otázky si vyžaduje skutečně odborné právní, epidemiologické i lékařské posouzení. S ohledem na to předkládáme toto stanovisko, doplněné o názory odborníků z oblasti epidemiologie a imunologie (viz k tomu níže) s žádostí, aby se Nejvyšší správní soud (NSS) při posuzování shora uvedené otázky zabýval a vypořádal i s argumenty, uvedenými v tomto stanovisku. Právní posouzení 4. senátem položené otázky musí být opřeno o posouzení skutkových okolností ze strany odborníků, neboť se jedná o otázku odbornou, kterou soud není oprávněn posoudit sám. Nelze přehlédnout, že dosud nebyly ze strany příslušných orgánů veřejné moci stanoveny zásady a postupy hodnocení rizik souvisejících s onemocněním covid-19, jako je tomu u jiných infekčních onemocnění s epidemickým či pandemickým potenciálem. Za situace, kdy ani odborníci, resp. orgány veřejné moci, v dané oblasti nestanovili epidemiologické hodnoty, při jejichž naplnění lze objektivně hovořit o významném riziku nekontrolovatelného šíření infekce, vyžadující přijímání protiepidemických opatření, nelze vytvářet presumpci, že ohniskem nákazy je celá Česká republika a podezřelým z nákazy je tak každý jednotlivec, neboť by to mohlo vést ke svévolným, nepředvídatelným a nepřezkoumatelným zásahům do práv a svobod občanů.
3. Jsme přesvědčeni, že rozhodnutí rozšířeného senátu NSS může hrát zcela zásadní roli při dalším řešení pandemie onemocnění covid-19, ale i budoucích epidemií. Nevezme-li soud v úvahu veškeré právní i lékařské aspekty věci, může tak vytvořit precedentní rozhodnutí, které bude zneužito státní mocí k potlačování práv a svobod občanů bez toho, aby  občané měli právo účinně se bránit soudní cestou, bez toho, aby stát (v tomto případě Ministerstvo zdravotnictví) musel řádně odůvodňovat svůj postup, zejména aby musel řádně prokazovat existenci epidemie a potřebnost opatření, jimiž již dlouhodobě a každodenně  zasahuje do života dětí, dospělých i právnických osob.
4. S ohledem na závažnost věci, k jejímuž řádnému právnímu posouzení je třeba odborných znalostí hned z několika oborů, jsme dokonce připraveni nabídnout NSS možnost uspořádat diskusní kulatý stůl se zastoupením odborníků z různých oborů, jehož cílem bude umožnit soudu seznámit se s odbornými názory, klást otázky a získat na ně přímé odpovědi. Uvítáme, pokud pro tento kulatý stůl navrhne odborníky i Ministerstvo zdravotnictví. Bez rozsáhlé diskuse totiž nelze tuto věci vyřešit. A NSS by měl mít možnost (a zájem) seznámit se s argumentací odborníků, získat odpovědi na své otázky a učinit si na tomto základě co možná nejobjektivnější obrázek o právních aspektech věci (založených i na argumentech z dalších oborů – zejména imunologie, virologie a epidemiologie).
5. Nelze také přehlédnout, že otázka položená 4. senátem má ambici upravovat i situace, které nastanou teprve v budoucnu, aniž by rozšířený senát Nejvyššího správního soudu měl a snad dokonce mohl tušit, jak se v budoucnu bude onemocnění covid-19 šířit, zda se vůbec bude šířit a zda bude natolik nebezpečné, aby vůbec bylo na místě se obdobnými úvahami zabývat, neboť se může stát (a dosavadní vývoj tomu nasvědčuje) zcela běžným respiračním onemocněním, jehož běžné šíření nelze považovat za tak závažný problém, který by bylo nutné řešit přijímáním jakýchkoli mimořádných protiepidemických opatření.
6. Význam otázky předložené 4. senátem navíc zcela zásadně směřuje proti smyslu právní úpravy, kdy Nejvyššímu správnímu soudu je dána pravomoc poskytovat ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob. To lze pouze za předpokladu, že k zásahu do těchto práv bylo správním orgánem již došlo. Proto soud zákonnost mimořádných opatření posuzuje ke dni jejich vydání, nikoli ke dni vydání rozhodnutí. Odpověď na 4. senátem položenou otázku ale má význam pro budoucí posuzování právních vztahů a budoucí posuzování, zda bylo či nebylo do veřejných subjektivních práv zasaženo lege artis či non lege artis, což je z pohledu zákonné úpravy nepřípustné.

Východiska (aktuální zkušenosti)

1. Při posuzování otázek, předložených rozšířenému senátu NSS, je dle našeho názoru nezbytné přihlédnout ke zcela zásadním skutečnostem (i dosavadním zkušenostem), jako jsou:
   • Ministerstvo zdravotnictví samo již v minulosti ústy ministra Arenbergera otevřeně připustilo, že vydává mimořádná opatření s vědomím, že jde o opatření nezákonná (s tím, že spoléhá na jejich závaznost do doby jejich zrušení ze strany NSS), a vědomě tak zneužívá zásady presumpce správnosti správního aktu.
   • NSS opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že mimořádným opatřením chybí řádné odůvodnění tak, jak vyplývá z právních předpisů, zejména zákona č. 94/2021 Sb. (tzv. pandemický zákon) a zákona č. 258/2000 Sb. (ZOVZ), a jak vyplývá i z obecných požadavků na přezkoumatelnost správních aktů soudní mocí.
   • NSS se dosud nikdy nezabýval otázkou existence epidemie (v čase vydání konkrétního mimořádného opatření), natož pak potřebností vydávat mimořádná opatření plošného charakteru omezující základní práva a svobody lidí, zaručená ústavními předpisy ČR, vč. mezinárodních úmluv. Dovolujeme se zdůraznit, že existenci epidemie onemocnění covid-19 nelze dovozovat pouze na základě pozitivity testů rt-PCR, neboť pozitivita těchto testů není dostačující pro stanovení diagnózy daného onemocnění. Pokud tedy účelem a smyslem ZOZV je, mimo jiné, vytvořit právní základ pro přijímání opatření k zabránění šíření infekčních a hromadně se vyskytujících onemocnění, potom je nezbytné, aby přijetí takových opatření bylo vždy v daném konkrétním čase a místě odůvodněno právě výskytem onemocnění covid-19, nikoli počtem pozitivních výsledků testů rt-PCR bez rozlišení, zda pozitivita je způsobena přítomností mrtvého viru, jde o pozitivitu falešnou apod. Výklad, že pozitivní výsledek testu rt-PCR může bez dalšího přímo vést k přijímání protiepidemických opatření, představuje extenzivní zásah do individuálních práv a svobod občanů, který je v demokratickém právním státě nepřijatelný.

Právní důsledky rozhodnutí

1. Pokud by rozšířený senát NSS připustil, že Ministerstvo zdravotnictví nadále nemusí prokazovat potřebnost mimořádných opatření tím, že by tvrdilo a dokazovalo existenci epidemie, existenci konkrétně definovaného ohniska (s tím, že takovým ohniskem by stále byla celá Česká republika a že tedy osobou podezřelou z nákazy je každý člověk, který se v ČR nachází), zcela bezdůvodně by tím připravil občany ČR o možnost jakékoliv účinné soudní ochrany proti zásahům do jejich ústavně zaručených práv a svobod.
2. NSS by tak současně připustil praxi, kterou dosud opakovaně ve svých rozhodnutích kritizoval.
3. Odklonil by se navíc od dosavadní judikatury, kdy ve svých odůvodněních NSS opakovaně nabádal Ministerstvo zdravotnictví k podrobnému odůvodnění mimořádných opatření a průběžnému posuzování jejich aktuální účelnosti s přihlédnutím k aktuálnímu stavu epidemie.
4. Popřel by tím navíc zásady stanovené v tzv. pandemickém zákoně, zejména v jeho § 3 odst. 1, odst. 2 a odst. 7.
5. Níže doplňujeme odborná stanoviska významné imunoložky RNDr. Zuzany Krátké, Ph.D., a světoznámého epidemiologa prof. MUDr. Jiřího Berana, CSc.
6. Z obou stanovisek zcela jednoznačně vyplývá, že:
   • v případě jakékoliv epidemie je nezbytné zkoumat a posuzovat její trvání  v čase a v konkrétním místě – s přihlédnutím k rozvoji přirozené imunity či imunity získané očkováním apod. (není tedy možné rezignovat na to, aby MZ neustále situaci sledovalo a přizpůsobovalo svá opatření aktuálnímu vývoji);
   • epidemii je třeba řešit vždy s přihlédnutím k místu jejího výskytu a zdroji šíření (ohnisku), jinak nelze vydávat mimořádná opatření účinná ani mimořádná opatření „v nezbytně nutném rozsahu“, jak požaduje ust. § 3 odst. 1 tzv. pandemického zákona;
   • protiepidemická opatření musí v maximální možné míře směřovat právě a jen do míst, v nichž epidemická situaci kulminuje, s cílem minimalizovat aktuální rizika plynoucí pro danou populaci (např. přehlcení kapacity nemocnic) – samotný fakt, že ČR eviduje nemocné ve více místech, nemůže vést k závěru, že ohniskem epidemie je celá ČR;
   • současný stav vědy potvrzuje, že MZ má k dispozici dostatek informací o tom, že není možné za ohnisko nákazy označit celou Českou republiku, za podezřelého z nákazy každého člověka, který se v ní nachází, a že takový postup by sice vedl ke snadnému vydávání mimořádných opatření plošně omezujících základní občanská práva a svobody, v žádném případě by však nesměřoval k efektivnímu řešení epidemie, natož pak takovému řešení, které respektuje základní principy demokratického právního státu;
   • takový stav, kdy by za ohnisko bylo možno považovat celou Českou republiku, si nelze (nebo jen s velkými obtížemi lze) představit ani u skutečně zcela zásadních smrtících epidemií onemocnění, natož pak u onemocnění covid-19, které za současné situace nepředstavuje pro většinu občanů ČR zásadní hrozbu (a to ani s přihlédnutím k tzv. mutacím koronaviru SARS-CoV-2, jak jsme se přesvědčili u delta mutace) – pokud bychom připustili opak, pak lze to samé vztáhnout i na jiná běžná respirační onemocnění, jako je chřipka (kdy přitom tzv. influenza viry chřipky jsou z hlediska mutačních schopností výkonnější, než koronaviry).
7. Jen pro dokreslení absurdity situace, kdy by bylo nezbytné na každou osobu, pohybující se na území České republiky, hledět jako na osobu podezřelou z nákazy, si dovolujeme uvést několik příkladů:
   • Jakékoliv testování osob by okamžitě ztratilo smysl – při jakémkoliv dalším pohybu na území ČR (příp. kontaktu s jinou osobou zde se pohybující) by bylo nutné i na negativně testovanou osobu hledět jako na osobu podezřelou z nákazy (a to včetně osob očkovaných, neboť je již notorietou, že i osoby očkované mohou koronavirem SARS-CoV-2 nakazit jiné osoby, příp. onemocnět nemocí covid-19).
   • Orgány ochrany veřejného zdraví by bez dalšího mohly ukládat každé osobě na území ČR tzv. karanténní opatření ve smyslu ustanovení § 2 odst. 7 ZOVZ, neboť každá taková osoba pobývala v ohnisku nákazy.
   • Každá osoba na území ČR (tedy osoba podezřelá z nákazy) by mohla při kontaktu s jinou osobou být trestně stíhána pro spáchání trestného činu šíření nakažlivé lidské nemoci z nedbalosti dle § 153 trestního zákoníku.
   • NSS by tím zcela popřel dosud prosazovaný (správný) názor, že nelze v demokratickém právním státě aplikovat jakousi „presumpci nemoci“ u každého člověka bez ohledu na jeho skutečný zdravotní stav.

Závěr

1. Jsme přesvědčeni o tom, že zbavit orgány státní správy (v tomto případě Ministerstvo zdravotnictví) povinnosti řádně odůvodňovat jimi vydávané správní akty, umožnit MZ vydávat mimořádná opatření v rozporu s existujícími právními předpisy (zejm. tzv. pandemickým zákonem) a umožnit dalším orgánům ochrany veřejného zdraví omezovat zcela základní, nezadatelná a nezrušitelná práva a svobody lidí (jako je právo svobody pohybu apod.) by znamenalo vytvořit právní systém, v němž je zcela popřeno právo na soudní ochranu a v němž systém rovnováhy mocí bude zcela absurdně vychýlen ve prospěch moci výkonné (a to přitom v situaci, kdy se navíc účastní normotvorby, což je dle principů dělby moci výsostná pravomoc moci zákonodárné).
2. Jsme přesvědčeni, že shora uvedené argumenty, podpořené odbornými stanovisky uvedenými v přílohách, jsou dostatečným důvodem pro to, aby rozšířený senát NSS zcela odmítl úvahu o tom, že by za ohnisko epidemie mohla být považována celá Česká republika a že Ministerstvo zdravotnictví nebude do budoucna muset tvrdit a prokazovat důvodnost, přiměřenost a účelnost svých opatření z hlediska jejich dopadů na řešení skutečné epidemické situace na území ĆR.
3. I kdyby se však rozšířený senát Nejvyššího správního soudu neztotožnil s naší argumentací, jsme přesvědčeni, že existují minimálně velice vážné pochybnosti o tom, že jsou dány důvody pro to, aby Ministerstvo zdravotnictví smělo vydávat mimořádná či ochranná opatření dle ZOVZ či tzv. pandemického zákona bez řádného odůvodnění jeho potřebnosti (v daném čase, místě) a přiměřenosti. V takovém případě je však NSS povinen rozhodnout tak, že MZ musí i nadále řádně prokazovat existenci konkrétních ohnisek, že nelze Českou republiku označit za jedno ohnisko a že nelze každého člověka, který se nachází na území ČR, považovat za osobu podezřelou z nákazy. Jiný postup by byl v rozporu se základními principy demokratického právního státu i se základní zásadou tohoto státu: In Dubio pro Libertate.