K otázce tazatelky týkající se vztahu morálky a práva

V prvním ročníku každé právnické fakulty se vyučuje velice pravdivá poučka, že morálka a spravedlnost nejsou podmnožinami práva, a to z jednoho prostého důvodu. Právo je objektivní množina pravidel, která by měla být každému jasná (píši měla být, protože v poslední době se i na toto pravidlo poněkud zapomíná). Zatímco morálka a pocit spravedlnosti vždy bude záviset jen na momentálním rozpoložení psychiky člověka. Je to subjektivní pocit.

Vždy se bude jedna strana sporu domnívat, že rozhodnutí je nespravedlivé, a druhá, že je naopak spravedlivé. Na základě těchto veličin není možné právní spory rozhodovat. Také z toho důvodu Listina základních práv a svobod obsahuje limitu, že povinnosti lze ukládat jen zákonem. To je základní podstata svobodné společnosti. Ve chvíli, kdy bychom připustili, aby povinnosti byly lidem ukládány na základě morálního přesvědčení nebo pocitu spravedlnosti, byla by společnost a její svoboda odkázána na momentální vnímání světa těmi, kteří rozhodují o tom, co je a co není správné. Společnost by žila v nejistotě, lidově řečeno, byla by odkázána na to, jak se zrovna ta která autorita vyspí.

Proto je nutné se při řešení jakékoli krize vrátit k absolutnímu respektu k právu a jím nastaveným mantinelům k ochraně jednotlivce. Solidarita a zodpovědnost jsou morálními hodnotami, které mají ve společnosti pochopitelně své místo, ale pouze ve vztahu mezi lidmi navzájem. Člověk vůči jinému člověku není v postavení nadřazeném a lidé si nemohou navzájem pravidla diktovat. Základní práva a povinnosti jsou stanoveny zákonem, ale vzhledem k tomu, že stát nemůže regulovat celý lidský život, vzájemné soužití lidí regulují z valné části právě hodnoty morálky.

Ve vztahu stát vs. občan morálka své místo nemá, neboť vliv státu na život občana je striktně limitován právě právními normami, které stát nesmí v žádném případě překročit. Tím má být zaručena ochrana práv a svobod každého jednotlivce.

To, co se dělo v uplynulých dvou (již téměř třech) letech, ale právě tento princip zcela popíralo. Představitelé státu ukládali povinnosti občanům na základě svých pocitů a dojmů, bez ohledu na to, zda jejich postup byl nebo nebyl v souladu s právem, a svůj přístup odůvodňovali právě těmi morálními podkapitolami, na které se z pozice státu nesmí v žádném případě spoléhat. Morální hodnoty nelze vynucovat z pozice státní moci. Pokud se někdo ze své subjektivní pozice domnívá, že je chování jiného v rozporu s morálními pravidly, je jeho právem se v tomto smyslu vyjádřit a třeba i svojí autoritou působit na chování ostatních. To je jeho právo, opět zaručené Listinou. A stejné právo mají ostatní, ovlivnit se nenechat. V tom spatřuji podstatu svobodné společnosti, na rozdíl od společností totalitních, kdy právě autority určovaly, co si mají lidé myslet, jak se chovat a co je správné a jakoukoli odchylku od oficiálního názoru trestali.

Mgr. Ondřej Svoboda

místopředseda Pro Libertate a pověřený místopředseda Odborové organizace Pro Libertate.