(Předtím, než nám budete posílat individuální dotazy, Vás prosíme, abyste si pročetli celý text. Věříme, že v něm informace najdete. Pokud na Váš individuální dotaz nebudeme reagovat, může to být proto, že i. odpověď je již uvedena v textu, ii. kapacitně nejsme schopni reagovat, nebo iii. podobných dotazů je více, a proto připravujeme aktualizaci tohoto textu.)
Stále častěji se na nás obrací lidé, kteří chtějí přestat platit tzv. koncesionářské poplatky České televizi. Ta, podle nich, už dávno ztratila svou roli veřejnoprávního média a přešla do pozice propagátora jedné ideologie, jediné pravdy. Ačkoliv s tímto hodnocením současného fungování ČT souhlasíme (nakonec, i Rada České televize nám minimálně v jednom případě, jemuž se věnujeme, dala za pravdu), zbavit se povinnosti platit televizní poplatky není jednoduché. Přinášíme přehled možností, které občan v dnešní době má, spolu s popisem rizik takového postupu.
Přestat platit povinné poplatky České televizi lze dle našeho názoru ve třech situacích:
- Zákon stanoví výjimky pro některé skupiny lidí, které jsou z povinnosti platit televizní poplatky vyňaty.
- Přestanete-li splňovat tyto zákonné podmínky pro povinnost platit televizní poplatky, můžete se od této platby odhlásit.
- Jsme přesvědčeni, že existují i další právní argumenty, pro které by Česká televize neměla mít nárok na úhradu televizních poplatků. Jejich uplatnění však může vést k soudním sporům (případně dokonce i k trestnímu stíhání), přičemž jejich výsledek je nejistý. Níže některé z těchto argumentů uvádíme s tím, že by mohly napomoci jako doplňující argumentace zejména těm lidem, kteří již spor o neplacení televizních poplatků řeší.
Kdo nemusí podle zákona platit televizní poplatek?
Z povinnosti platit televizní poplatek jsou vyňati:
- zdravotně znevýhodnění občané – nevidomí a lidé oboustranně neslyšící, kteří žijí v domácnosti sami
- sociálně znevýhodnění občané – osoby, které žijí samy a jejich příjem měsíčně nepřesáhne 2,15násobek životního minima, nebo žijí s více lidmi v jedné domácnosti, ale součet příjmů všech jejích členů za kalendářní čtvrtletí také nepřesahuje uvedený limit (nedostatečný příjem musí domácnosti pravidelně dokazovat, a to jednou za půl roku)
- cizinci – za předpokladu, že nemají povolen ani trvalý ani dlouhodobý pobyt na území ČR a v domácnosti žijí buď sami, nebo ji sdílí s dalšími cizinci bez pobytu
- příležitostný nájemce objektu s rozhlasovým či televizním přijímačem poplatky neplatí (pronájem nesmí trvat déle než 1 měsíc)
- na jednom pozemku žije dvougenerační domácnost – v takovém případě platí pouze jeden koncesionářský poplatek
- zastupitelské úřady České republiky v zahraničí a osoby, které požívají výsad a imunit podle mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána
- Rada pro rozhlasové a televizní vysílání
- držitelé licence opravňující k televiznímu vysílání, jde-li o televizní poplatek
- školy zapsané ve školském rejstříku podle zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon)
Kdy televizní poplatek platit musím a jak se povinnosti zbavit?
Televizní poplatek platí každý, kdo vlastní televizní přijímač, přičemž jedna domácnost platí pouze jeden poplatek, a to bez ohledu na počet přijímačů (i v případě, že vlastní přijímače např. doma i na chalupě). Podnikatelé (až na stanovené výjimky) naopak platí za každý televizní přijímač.
Pokud přijímač nevlastníte, stáváte se poplatníkem v případě, že jej užíváte z jiného důvodu (nájem apod.) po dobu delší než 1 měsíc.
Zákon dokonce stanoví domněnku existence této povinnosti pro každého, kdo je odběratelem elektřiny k distribuční soustavě. V tomto případě, i kdybyste televizní přijímač nevlastnili, vám vzniká povinnost platit poplatek po uplynutí 30 dnů ode dne, kdy Vás k platbě Česká televize vyzve. Zbavit se této povinnosti můžete, pokud v této lhůtě (30 dnů od výzvy) zašlete České televizi čestné prohlášení o tom, že nesplňujete podmínky pro to, abyste byli poplatníkem televizního poplatku.
Pokud jste se již dříve registrovali do evidence poplatníků a přestali jste splňovat podmínky pro placení, je třeba se z evidence odhlásit. Zákon k tomu stanoví lhůtu 15 dnů ode dne, kdy jste podmínky přestali splňovat (podobně máte 15 dnů na to se opět přihlásit, pokud podmínky splňovat opět začnete).
(více k odhlášení z evidence poplatníků poplatků viz zde)
Pro povinnost platit televizní poplatek jsou tedy zásadní následující okolnosti:
- Co je to „televizní přijímač“?
- Vlastníte ho? Pokud ne, máte ho k dispozici po dobu delší než 1 měsíc?
- Nesdílíte domácnost s někým, kdo sám poplatníkem je?
Pojem „televizní přijímač“ je zákonem definován jen velmi obecně. To, samozřejmě, ponechává určitou úroveň nejistoty pro každého, kdo by se chtěl od povinnosti poplatky platit odhlásit, ačkoliv stále televizní vysílání přístupné má.
Televizním přijímačem je zejména zařízení, které umožňuje příjem pozemního vysílání (tzv. přes anténu), družicového vysílání (přes satelit) a vysílání kabelové TV. To platí i pro počítače a jiné platformy, pokud jsou vybaveny příslušným DVB-T tunerem nebo televizní kartou.
Sledování televize přes veřejnou internetovou síť poplatkové povinnosti nepodléhá. Poplatek neplatíte ani za obrazovku, která televizi „promítá“, pokud sama o sobě není schopna signál přijímat (například ho přijímá z jiného zařízení, které už ale povinnosti podléhá). Poplatku nepodléhají ani televizní přijímače, které jsou neoddělitelnou součástí koncových mobilních telekomunikačních zařízení.
Pokud jde o vlastnictví nebo jiný vztah k zařízení, je již problematika zajímavější – pokud jste si přijímač zakoupili, jste nesporně jeho vlastníkem. Podobně, jako když si ho pořídíte na úvěr (ledaže byste podle smlouvy s prodávajícím převedli vlastnické právo do doby splacení úvěru na prodávajícího formou tzv. zajišťovacího převodu práva). Je však otázkou, jak je tomu v případě, že si přijímač zapůjčíte například od známého. Zákon nehovoří o situaci, kdy například po 29 dnech (v únoru po 27 dnech) televizor načas vrátíte a poté ho opět začnete používat, nikdy však na dobu alespoň 1 měsíce. Zejména v situaci, kdy tak nebudete činit účelově, ale prostě proto, že nikdy nebude jasné, zda televizor nadále budete chtít (a vždy se znovu rozhodnete).
Ani v případě „společné domácnosti“ není situace zcela jednoduchá. Nový občanský zákoník totiž tento pojem nijak nedefinuje. Z právní teorie lze dovodit, že společnou domácností je soužití osob, které vykazuje určitou „trvalost“ a kde členové domácnosti se společně podílí na jejích nákladech. Dle našeho názoru tak nelze vyloučit situaci, kdy například sousedé k sobě mají tak blízko, že si dohodnou společnou úhradu některých nákladů – v takovém případě by jim mělo stačit platit televizní poplatek jen jednou (v rámci společné domácnosti). Takový výklad by ale musel v každém konkrétním případě posoudit soud.
Odmítnutí platby z důvodu neposkytování tzv. veřejné služby
Zcela zásadní otázkou však je, zda vůbec je občanům poskytována služba, za kterou mají televizní poplatek platit, a zda tedy i v případě, že jinak splňují formální znaky pro vznik poplatkové povinnosti, takovou povinnost mají.
Ačkoliv se totiž televizní poplatek platí „ze zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání…“, tedy bez ohledu na to, „za co“, dle § 1 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích tento poplatek slouží k financování veřejné služby České televize.
Je přitom otázkou, nakolik Česká televize takovou veřejnou službu reálně poskytuje. Pojem veřejné služby v oblasti televizního vysílání totiž definuje zákon o České televizi v ustanovení § 2 odst. 1 takto: „Česká televize poskytuje službu veřejnosti tvorbou a šířením televizních programů, popřípadě dalšího multimediálního obsahu a doplňkových služeb na celém území České republiky za účelem naplňování demokratických, sociálních a kulturních potřeb společnosti a potřeby zachovat mediální pluralitu…“
O tom, zda takovou službu, tedy zejména službu naplňující demokratické potřeby společnosti a potřeby zachovat mediální pluralitu, ČT opravdu poskytuje, lze jistě pochybovat a bylo by zajímavé sledovat, jak by se k takovému přezkumu postavil soud v případě soudního řízení.
Zákon o ČT dále stanovuje tzv. hlavní úkoly veřejné služby v oblasti televizního vysílání, jimiž jsou zejména (§ 2 odst. 2):
a) poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů
b) přispívání k právnímu vědomí obyvatel České republiky
c) vytváření a šíření programů a poskytování vyvážené nabídky pořadů pro všechny skupiny obyvatel se zřetelem na svobodu jejich náboženské víry a přesvědčení, kulturu, etnický nebo národnostní původ, národní totožnost, sociální původ, věk nebo pohlaví tak, aby tyto programy a pořady odrážely rozmanitost názorů a politických, náboženských, filozofických a uměleckých směrů, a to s cílem posílit vzájemné porozumění a toleranci a podporovat soudržnost pluralitní společnosti
d) rozvíjení kulturní identity obyvatel České republiky včetně příslušníků národnostních nebo etnických menšin
e) výroba a vysílání zejména zpravodajských, publicistických, dokumentárních, uměleckých, dramatických, sportovních, zábavných a vzdělávacích pořadů a pořadů pro děti a mládež
Jsme přesvědčeni, že zejména tučně označené úkoly Česká televize v současné době neplní.
Zákon pak v § 3 odst. 1 dále uvádí spíše nástroje, jimiž ČT veřejnou službu naplňuje:
Česká televize naplňuje veřejnou službu v oblasti televizního vysílání zejména tím, že
a) provozuje zemské celoplošné digitální vysílání alespoň 4 televizních programů, multimediálního obsahu a doplňkových služeb prostřednictvím sítě zemských vysílacích rádiových zařízení s využitím rádiových kmitočtů vyhrazených pro Českou televizi státním orgánem, který vykonává správu kmitočtového spektra podle zvláštního právního předpisu1c) (dále jen „multiplex veřejné služby“)
b) jako provozovatel multiplexu veřejné služby sestavuje společně s Českým rozhlasem souhrnný datový tok a odpovídá za jeho správu a jeho předání k šíření zemskou sítí vysílacích rádiových zařízení
c) zřizuje síť vlastních zpravodajů
d) v oblasti zpravodajských a publicistických pořadů zajišťuje regionální vysílání prostřednictvím televizních studií České televize (dále jen „televizní studia“) pro území jejich působnosti. Regionální vysílání každého televizního studia musí vyváženě obsahovat příspěvky z celého území jeho působnosti
e) vytváří archivní fondy, udržuje je a podílí se na jejich využívání jako součásti národního kulturního bohatství
f) podporuje českou filmovou tvorbu a kulturní projekty
g) vysílá díla domácí a zahraniční tvorby
h) poskytuje alespoň na jednom vysílaném programu 24hodinovou programovou službu, včetně aktuálního zpravodajství
i) poskytuje teletextové služby
j) opatřuje alespoň 70 % vysílaných pořadů skrytými nebo otevřenými titulky a alespoň 2 % vysílaných pořadů vyrábí v českém znakovém jazyce nebo opatřuje simultánním tlumočením do českého znakového jazyka pro osoby se sluchovým postižením a dále alespoň 10 % vysílaných pořadů zpřístupňuje pro osoby se zrakovým postižením
k) vyvíjí činnost v oblastech nových vysílacích technologií a služeb
l) poskytuje audiovizuální mediální služby na vyžádání
m) poskytuje veřejnosti informace a obsah podle § 2 odst. 1 prostřednictvím internetových stránek a aplikací České televize
n) kinematografická díla zahraniční tvorby, filmy a seriály zahraniční tvorby vytvořené pro televizní vysílání, které jsou opatřeny dabingem, vysílá zároveň v původním znění s titulky v českém jazyce, nebrání-li tomu překážky právní nebo technické povahy
Pokud však Česká televize veřejnou službu v převážné míře neposkytuje, je otázkou, proč by měl občan – poplatník tyto nástroje financovat. Otázkou navíc je, nakolik je hospodaření České televize nastaveno tak, že je opravdu nezbytné, aby se na něm podíleli občané formou televizního poplatku.
Samozřejmě, zejména v současné době, lze předpokládat, že podobné soudní spory by pro poplatníka neskončily dobře. O to víc v situaci, kdy dokonce i Soudní dvůr Evropské unie vyjádřil názor (který obdobně platí i pro ČT), že „…mezi Českým rozhlasem a poplatníky rozhlasového poplatku není dán právní vztah, v jehož rámci by byla vzájemně poskytována plnění, ani přímá souvislost mezi poskytnutým plněním a získanou protihodnotou.“ (tedy laicky řečené – je třeba platit bez ohledu na to, zda obdržím, za co platím). Je třeba rovněž vzít v úvahu, že úmyslné neplacení povinné platby může naplnit i skutkovou podstatu trestného dle § 240 trestního zákona.
Závěr
Jsme přesvědčeni, že shora naznačenými úvahami o tom, že Česká televize neposkytuje veřejnou službu v oblasti vysílání (případně ji poskytuje jen velmi omezeně) by se měly soudy důsledněji zabývat. Postavit neplacení poplatku jen na tomto argumentu však může být rizikové – jistě je ale lze použít v již běžících sporech. Otázka fungování České televize by měla být zejména otevřena na úrovni Parlamentu ČR při diskusích o dalším směřování našich veřejnoprávní médií.
Každý, kdo narazí na případ, kdy ČT řádně neplní svou roli stanovenou zákonem, může podat podnět k Radě České televize. Postačí v něm řádně popsat konkrétní pořad a důvod, v němž divák spatřuje porušení povinností ČT, a požádat Radu o prověření, zda Česká televize nepostupovala v rozporu se svými povinnostmi. Ani členové Rady nemohou zaznamenat všechny přešlapy ČT. Rada ČT je přitom orgánem, který ze zákona uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu činnosti České televize.
Lidí nespokojených s fungováním České televize přibývá a s tím i těch, kdo se nechtějí podílet na financování tohoto skutečně propagandistického molochu. Za řešení přitom nepovažujeme to, že by ČT byla v budoucnu financována z daní. Takové řešení totiž nepovede k nápravě jejího fungování v oblasti naplňování poslání veřejné služby ani hospodaření, navíc zavede ještě vyšší úroveň nespravedlnosti, než je tomu nyní. Zatímco dnes jsou televizní poplatek nuceni platit všichni, kdo sledují televizi prostřednictvím tradičních technologií (rádiové kmitočty určené pro TV vysílání, družice, kabelové sítě) bez ohledu na to, zda vůbec veřejnoprávní televizi sledují (platí se tedy za možnost sledovat, ne za čerpání služby), při přechodu na systém financování z rozpočtu by tato povinnost přešla i na ty, kdo televizi nesledují vůbec a ani nedisponují televizním přijímačem.
